Karel Hynek Mácha - DOPIS

Milý Eduarde, všechno se mi drolí pod rukama, v co doufám, zavadne, zas netušená naděje se zrodí. Starosti mám, s holkou svou, Lori, s dítětem svým, nechte si vyprávět, až se zas uvidíme. Vzpomínáte na můj dopis z června — zkoušky jsem složil a Eduarde, jak by miživot v jeden díl končil, jak by mě zazdívali do kaméení. Strobach mi předhazuje, že jsem bledý a zasmušilý. Ponoukl mne k cestě na Tejřov, dvakráte přemlouvat nemusil, vejlet jsem podniknul co balsám na své chmurné rány. Rieger mladý šel s námi a Trojan — má dobré básně, budu-li kdy já ty své číst co vydané! Večer v Tejřově holky na nás braly. Hostinský nechtěl dáti večeře, i řekl jsem mu, že jsem policejní komisař — ten hnedky lítal! Rieger pak politizoval, troup, Trojan mluvil, že má v Litoměřicích příbuzného Durase notářem a justiciárem, že by potřeboval amanuensise — a já chci z Prahy! Rozloučili jsme se na Žebráce, já ruče upaloval k Litoměřicům, abych sobě místo pojistil. Nazítří na silnici litoměřické před Bohušovicemi mne přepadla nevýslovná touha — když se dám vpravo, přes lesy a hory, za pár mílí doputuju k Housce a Bezdězu — kdo ví, kdy je zas zhlídnu! Došel jsem na Housku s druhé hodiny po půlnoci. Císařský háv nebes, lesy šuměly nočním vánkem, jasno všude, lampy nepotřebí — v duši horší temnota. Jeť prý na hradě jáma, sluje jakási vede do pekla. Jedni praví,že ji sám ďáběl vykopal, jiní, že alchymisti prorazili. Jda po nádvoří, v hlubokých stínech zahlédl jsem temnější — otvor v podzemí. Do té pekelné jámy spustili kdys zločince — Eduarde, mně té chvíle bylo zoufaleji, než dávnému odsouzenci — táhlo mě to v neznáme hlubiny stezkou neznámou! Pro tu chvíli zažehl jsem borovou soušku, a Eduarde, já se toho odvážil — vlez jsem do té díry. Chvíli sestupuju — podobné chodby bývaly na Dobytčím trhu, co klučík jsem jimi prolézal — závanem z hlubiny louč zhasla. Kolem děsivá nicota, noha se třásla na výstupcích kamení, chraštění kostlivců, světlo modravé, co odraz na hladině, v něm stíny jak strašidla ... Když jsem k sobě přišel — Eduarde — já byl v pekle — nebo v zimničných snách ... Mraky bledé, slunce nevidno, nebe povlečené obrovitou sítí pavoučí. Povětří sytila síra, prach a čoud, štíal v plicích, že jsem stěží dýchal. Pomíšený hluk se rozléhal, dunění a polotlumené ryčení — lkala zem z roztaveného kamene. V útesech pískovcových vyhlodaná doupata plála nadpřirozeným jasem, žlutým bílým, sinavým. Kostliví netvoři se vypínali nad vrcholky bradel, porostlých sežehlými křovinami — ratolestí nevidět. Bytosti lidské, s lícemi změněnými, začasté nevidomé, namnoze šaškovskou veteší oděné, chvátaly v zástupech co vichřicí hnány rmutným labyrintem. Štvály je Dantovy ďábelské, chechtající se měchy s očima ohnivýma — vsávaly a polykaly ty nešťastníky. Eduarde, já myslel, že zšílím — ouzkost a smutek mě pojaly ze strašlivé končiny. Pekelných nástrojů jsem se nebál, po chvíli jsem přivyknul, dalo se jim utýct — zatracenců jsem želel, že se v hořkém chvatu míjejí, na sebe nepromluví, bez pousmání, bez pozdravu. Talácel jsem se valícím davem, nikdo si mě nevšiml, nikdo na mě nepohlédl, až dívčina jakási v šedé elfí říze, zařivá co anjel, ve zlatých vlasech černou čelenku, obepínající tvář — pousmála se na mne. Přistoupil jsem k ní, v zoufání svém pravím: "Jsem v pekle .." Zavrtěla hlavou, já se leknul, že mi nerozumí. Tu sňala z hlavy tenkou pásku, já se opakoval, smála se, řkouc po česku zpěvaným hlasem, leč rychle a podivným přizvučením: "To si myslí mnohý ... Po světě je hůř." Sáhla na skříňku, co u boku nesla, odklopila víko — já uzřel živý obraz, Eduarde, ty vidiny se měnily a přelévaly, na nich skutečné peklo horoucí. Člověk nemůže popsat, co vidiny ve skříňce ukazovaly. Všechny mé noční přístrachy se otevřely, všecky temnoty, plameny, propasti, lidi co larvy — kéž bych oči mohl otevřít mimo vidění své! Rakev temnoty a červů, bolesť, hrůznosť jsem nejdrtivější děsivější otevřeného horbu ... Hrůza ... Eduarde, kéž bych směl zapomenout! "Jestli toto není peklo, kde tedy jsem?" Táži se vyjeven — člověk je slabé zvíře. "V Praze, předci," odvětila sličná Dídó. Mně se zatmělo před očima. Vzpomněl jsem na legendy, kdy člověk opustiv domov, vrací se po řadě roků. "Který letopočet?" vyhrkl jsem. "Dva tisíce šest," pronesla. Zakroužila prstem po čele — zmizela mi. Já jí nevěřil, Eduarde — budoucnosť nemohla být hrozivější mých nočních můr! Bludil jsem — mezi domy, útesy, tak vidím v povzdálí utěšené villy, zelň, bílé zídky ... Utíkal jsem k nim,zas nebylo viděti živáčka, jen psi štěkali za vysokými ohradami. Najednou zhlídnu kovový plot, kolem trocha křoví, uvnitř jáma, zpustlé rozvaliny — smetí kolem ... ! Já to místo poznal, Eduarde — poznal jsem ho! Kdybych paměť ztratil, stála tam cedule, na ní ouředním hranatým písmem, špatným českým jazykem sepsané, co za místo se zde nachází ... Já to místo předce znával, kolem lesy hluboké a stinné. SEdával jsem tu, slýchal hlahol rohů, třeskot mečů, zvonění pohárů v bujné pitce! Ty ruiny ponuré — toť byvší Hrádek krále Václava! Tma mě zachvátila — víc nevím. Zbudil jsem se na Housce, promočený rosou. Zlý, divný sen — Hrozné tušení. Pište mi, Eduarde — piště, co nejdřívěji!

Karel Hynek Praha, 10. srpna 1836